Máme to za sebou... s bezbřehou úlevou.....
No, tak zase úplně za sebou to nemáme, ještě nás čeká druhý poločas. Hrr na ně, bijte je! Ale doufám, že druhé pololetí už bude tak nějak pohodovější a klidnější a míň stresující. I když mě hned na začátku čekají dva referáty, jeden lepší než druhý. Jeden na zeměpis s třídním šprtem, ze kterýho mě asi brzo klepne (protože ten hááájzl má lepší známky z matiky a ájiny - jediných předmětů, který mi tam jdou, protože se furt hlásí a při hodinách mluví víc než učitel, ale zároveň mluví tak, že mu nerozumim, a protože pokaždý, když mluví, mám pocit, že je na mě bůhvíproč naštvanej, případně že má děsnou touhu mě naléhavě poučit, neb jsem ten blbeček z Česka) a druhý z němčiny, na který si mám připravit prezentaci o některé české knížce (Smrt krásných srnců, ať žije příprava na maturitu!) a mluvit mám 15 minut (Hilfe!). Ale nepředbíhejme události.
Teď tu sedím, někde na posteli mám hozený vysvědčení, pokud se tomu tak dá říkat, a čekám na výsledky zkoušky z němčiny, kterou jsem dělala na závěr pololetí na Fachhochschule, kam jsem chodila na kurzy. Mám prázdniny, odpočívám a dlouho do noci koukám na olympiádu. Je mi fajn a nechce se mi zpátky do Mettenu, i když vím, že bych za ten rok tam měla být ráda. Nedokážu sama na sobě tak moc dobře poznat, jestli jsem se změnila nebo ne, to ať posoudí jiní. Chvílema se ale cítím seběvědomější (což pokládám za velkou výhru, protože obyčejně má mé sebevědomí stejnou hodnotu jako to Pljuščenkovo, akorát v mínusových hodnotách), možná i trošku samostatnější, jsem schopná číst německý knížky a rozumět ději (Tak dobře, není to úplně dokonalý, ale mám ještě pár měsíců na to, to zlepšit! A já se chci zlepšit, číst knížky v originále je můj sen.) a taky se možná konečně naučím balit (Protože to jsem nucena dělat co 14 dní.Nevěřili byste, co jsem schopná do tý krosny narvat. Akorát si asi brzo strhnu kýlu....). Ale stejně mám chvíle, kdy bych nejraději řekla, jo díky, stačilo, krátká návštěva potěší, tak já bych zase šla. Jenže to bych pak sama sebe měla za hroznýho sraba a to by se mi nelíbilo. Navíc to tam bývá i fajn a ne všichni Němci jsou blonďatý ignorantní hovada (zdravim, Maxi!)!
A co jinak?
Zázračně nepropadám, jenom jsem neklasifikovaná z tělocviku (ale příští pololetí mi výmluva, že známky nepotřebuju, asi neprojde) a z ekonomiky (protože tý nerozumím a rozumět asi ani nebudu, ač se páter Markus vážně snaží a občas svůj výklad zpomalí i na srozumitelnější rychlost a na pár minut začně mluvit i spisovně), známky mi chybí i z latiny a francouzštiny, ale tam ani nechodím. Snad jediným zklamáním je čtyřka z fyziky, tu jsem měla doma docela ráda, teď se budu bát podívat české fyzikářce do očí.
Mám za sebou 14-ti denní praxi v domově důchodců, kde to bylo chvílema krásný a chvílema nudný, záleželo na denní době, zda měly sestřičky pauzu nebo se důchodci chystali po obědě na kutě a nebylo co dělat, zda bylo po pauze a najednou se všechny mohly strhnout a já s nima. No, zas tak moc jsem nepracovala :) Ale umím povlíkat a stlát postele nemocničních způsobem, vím, že se dá utírat prach v jedný místnosti přes hodinu (věděla jse, že až to dodělám, tak nebude co dělat, tak jsem si dávala záležet), umím pár bavorských výrazů a taky už vím, jak se přebalují lidi a utírají zadky, takže skvělá průprava, pokud bych někdy měla děti. Staříci byli perfektní, narozdíl od spolužáků si počkali, až se vyžvejknu, a klidně mi všechno několikrát zopakovali, povídali si rádi a často a dělili jsme si ze sebe navzájem srandu. A hezky se se mnou rozloučili. Musím se u nich ještě stavit!
Pár perliček na závěr:
- Pokud se jmenujete Barbora a chcete vyrazit do Německa, vyzbrojte se trpělivostí. Svoje jméno nějak extrémně nemiluju, ale když se tak jmenuju, tak ať mi tak říkají. Bohužel přes mojí veškerou snahu mi stále spoustu lidí říká Barbara a ne a ne se to odnaučit. Jiné dávání přízvuku také zaviňuje, že z Barbory se až moc často stává Barbóóóra. Tímto chci udělit čestnou cenu za výslovnost učiteli biologie, protože tak hezky neřekne Barbora ani rodilý mluvčí! (A nejlepší byl dotaz jednoho pána:,,Ty jsi Barbora? A proč jako Barbora?")
- V cizí zemi zásadně nepoužívejte slovník. Pokud možno, co nejvíc věcí odposlouchejte. Protože se například stává, že slovíčka, který jsou uvedená v mém krásném novém slovníku, nezná ani naše němčinářka a ve slohu mi je zákeřně podtrhává a označuje otázníky.
- Eintopf nemusí nutně chutnat hnusně. Jenom záleží na tom, kde vám ho uvaří. U nás na intru je to špica, v domově důchodců přesolenej blevajz.
- Němci mají toho nejnudnějšího Mikuláše na světe. Zklamal, chlapec.
- Neuvidim hokej Česko-Rusko a děsně mě to sejří. A to jenom proto, že deváťačky si nemůžou úkoly udělat doma a internet se kvůli nim v neděli zamyká už v šest večer. Musim zkusit Ernu překecat, ať mě tam nechá, vždyť to musím vidět!
- Včera a předevčírem jsem koukala na snowboard cross a nějak se mi to zálíbilo. Klasicky po každým sledování jakého koliv sportu mám chutě začít taky něco dělat a když už jízdu na snowboardu zvládlo i to dřevo austin (mimochodem, díky za sraz), tak bych mohla možná taky. Problém je, že nemám snowboard, neumím ani na lyžích, nemám peníze a jsem srab. Takže se jdu svých pohybových choutek zbavit v sobotu na trampolínky. Umřu asi po prvních pěti až deseti minutách. Prosím, ať to nebolí!
2.17.2010
9.28.2009
8.17.2009
Půlnoční Bubeneč, jó to je naše
Dneska v noci jsem poprvý po více než dvou týdnech mohla spát, jak dlouho jsem chtěla. Dala jsem 12 hodin, ale stejně tu únavou padám k zemi a jen tak nevinně mžourám kolem sebe.
Téměř celý červenec se nic moc nedělo, chodila jsem ven s Janou, jezdila se projet na kole, četla jsem si u snídaně noviny a celé odpoledne čekala, až se na idnes.cz objeví další zpráva od Poláčka, kterej se letos pokoušel stopovat přes Kavkaz. Situace se "zhoršila" 31. července, kdy jsem se ráno sbalila a po obědě jsem kráčela na autobusovou zastávku, abych odjela do Prahy a následující den do Vysokého nad Jizerou, kde se konala Inline Chaloupka, anglický tábor pořádaný Salesiány. Už při balení jsem proklínala celý svět a obvinila Poláčka z čarodějnictví. Když jsem si tu krosnu hodila na záda a vyrazila, nevěděla jsem koho nesnášet víc, jestli sebe, nebo toho ***** Poláčka, protože to není možný, že já na jedenáct dní potřebuju takovejch krámů v krosně narvaný k prasknutí, zatímco on má tu krosnu snad prázdnou, aniž by vlastně pořádně věděl, jak dlouho bude na cestě. Ale krosnu jsem zdárně dotáhla až do chaloupky a úspěšně jsem ji i 9. srpna dotáhla domů. Cestou tam azpátky jsem si ujasnila i pár věcí ohledně dopravy. Autobusy jsou lepší než vlaky. A to i přes fakt, že je mi v autobusech blbě. Sice v nich mám málo místa na nohy a při spaní si lámu krční páteř , ale jsou levnejší a rychlejší. Když jsme jely s Hankou zpátky, tak si prosadila jízdu z Prahy do Plzně vlakem. A já zůstala na nástupišti stát s otevřenou pusou, když mi úplně v pohodě oznámila, že v Plzni jsme za dvě hodiny. Rychlíkem! Málem mě kleplo. Je to dražší než bus, a to mám slevu, a jede to o hodinu dýl. Nikdy více. Tábor byl epesní, vedoucí byli převážně z cizích krajů, takže angličtině se nedalo vyhnout. Všichni byli milí a strašně v pohodě. Jediný problém jsem měla s tím, že to byl křesťanský tábor, takže se dělaly mše, modlilo se před jídlem atd., což mi jako "neznabohovi" trochu vadilo/nudilo mě to a chvílemi jsem si připadala jako v sektě. Prožila jsem tam nejvtipnější narozeniny v životě - kdy jindy se mi podaří pochodovat po krajích českých s krosnou na zádech a maskou Amy Winehouse na ksichtě, aniž bych věděla, kdym vlastně jdu a co tam budu dělat?
V neděli večer jsem přijela domů, ani jsem si nevybalila a zapadla jsem do postele. Ráno jsme vyjeli na slavnostní oběd k babičce, večer jsem si vybalila, abych si nasledující ráno zase sbalila a vyrazila opět do Prahy. Tentokrát "pracovně". Pomáhala jsem na Czech Open - florbalovém turnaji. Utírala jsem podlahu, když se nějaký z florbalistů neudržel v zápalu boje na nohách, rovnala mantinely, podávala míčky, zapisovala, kdo dal gól a kdo asistoval, a mačkala časomíru. Bylo to skvělé, bylo to úžasné, bylo to vyčerpávající. Ráno jsem vstávala v šest, chodila spát v půl dvanáctý. Od osmi ráno do půl jedenáctý večer jsem sledovala horší či lepší florbalové zápasy, nenáviděla řvoucí fanoušky a povídala si s rozhodčíma. Mimochodem na celém turnaji jsem si ani tak neužila ty hráče (kteří se vůbec nestyděli, a tak jsem několikrat míjela šatny s dokořán otevřenými dveřmi dovnitř a do sprchy, takže bylo vidět úplně všechno), jako rozhodčí. Většina z nich byla bombastická. Jedni se nám do protokolu podepisovali křížkem a kolečkem (Slečno, kolikrát vám to mám říkat, prostě tam napište křížek a kolečko, já vám to ukážu. - prohlásil jeden z nich, když jsem za nima šla poprvé pro podpis), další nás prosil, jestli to nechceme odpískat za něj, že už nemůže utíkat, a když podepisoval protokoly o zápasu, tak se optal, komu to má věnovat, jeden ze Slováků nám pokaždé kradl bonbony, stejně tak jako jeden ze švédských rozhodčích, kterým jsme říkali hroší bratři a kteří mi čísla skórujících hráčů hlásili švédsky. Další rozhodčí si k nám hodili věci a prohlásili, že jsou do ZOO. A nejlepší byla dvojka z Finska. Ti s náma dvakrát zůstali na Spartě až do desítí večer, protože pískali dva poslední zápasy. Byla na nich vidět únava, ale pořád byli milí a vtipní a řekli nám, jak se Finsky řekne medvěd. A jeden z nich byl fakt hezkej, sice vypadal jako ženská, ale nevadí :)
Menší fotogalerie:
Hráči ze švýcarského týmu Thurgau sice háčky umí, ale mají menší problémy s umístěním:
Protokol s věnováním. Jen tak mimochodem, nejedná se o Spartu českou, ale estonskou. A ta Aguila je z Itálie a přijeli i přes ono zemětřesení. Byli vážně skvělí a měli v týmu holky :)
Tadá: medaile za třetí místo. Ty jsem pomáhala předávat švédskému týmu Täby a českým Panthers Otrokovice.
Hroší bratři ze Švédska, fotka z finále chlapské elity. V bílem hráč Dalenu, v červeném hráč Pixba.
Křížek a kolečko. Nejsou moc vidět, ale jsou tam.
A můj nejoblíbenější, Matti z Finska:
Téměř celý červenec se nic moc nedělo, chodila jsem ven s Janou, jezdila se projet na kole, četla jsem si u snídaně noviny a celé odpoledne čekala, až se na idnes.cz objeví další zpráva od Poláčka, kterej se letos pokoušel stopovat přes Kavkaz. Situace se "zhoršila" 31. července, kdy jsem se ráno sbalila a po obědě jsem kráčela na autobusovou zastávku, abych odjela do Prahy a následující den do Vysokého nad Jizerou, kde se konala Inline Chaloupka, anglický tábor pořádaný Salesiány. Už při balení jsem proklínala celý svět a obvinila Poláčka z čarodějnictví. Když jsem si tu krosnu hodila na záda a vyrazila, nevěděla jsem koho nesnášet víc, jestli sebe, nebo toho ***** Poláčka, protože to není možný, že já na jedenáct dní potřebuju takovejch krámů v krosně narvaný k prasknutí, zatímco on má tu krosnu snad prázdnou, aniž by vlastně pořádně věděl, jak dlouho bude na cestě. Ale krosnu jsem zdárně dotáhla až do chaloupky a úspěšně jsem ji i 9. srpna dotáhla domů. Cestou tam azpátky jsem si ujasnila i pár věcí ohledně dopravy. Autobusy jsou lepší než vlaky. A to i přes fakt, že je mi v autobusech blbě. Sice v nich mám málo místa na nohy a při spaní si lámu krční páteř , ale jsou levnejší a rychlejší. Když jsme jely s Hankou zpátky, tak si prosadila jízdu z Prahy do Plzně vlakem. A já zůstala na nástupišti stát s otevřenou pusou, když mi úplně v pohodě oznámila, že v Plzni jsme za dvě hodiny. Rychlíkem! Málem mě kleplo. Je to dražší než bus, a to mám slevu, a jede to o hodinu dýl. Nikdy více. Tábor byl epesní, vedoucí byli převážně z cizích krajů, takže angličtině se nedalo vyhnout. Všichni byli milí a strašně v pohodě. Jediný problém jsem měla s tím, že to byl křesťanský tábor, takže se dělaly mše, modlilo se před jídlem atd., což mi jako "neznabohovi" trochu vadilo/nudilo mě to a chvílemi jsem si připadala jako v sektě. Prožila jsem tam nejvtipnější narozeniny v životě - kdy jindy se mi podaří pochodovat po krajích českých s krosnou na zádech a maskou Amy Winehouse na ksichtě, aniž bych věděla, kdym vlastně jdu a co tam budu dělat?
V neděli večer jsem přijela domů, ani jsem si nevybalila a zapadla jsem do postele. Ráno jsme vyjeli na slavnostní oběd k babičce, večer jsem si vybalila, abych si nasledující ráno zase sbalila a vyrazila opět do Prahy. Tentokrát "pracovně". Pomáhala jsem na Czech Open - florbalovém turnaji. Utírala jsem podlahu, když se nějaký z florbalistů neudržel v zápalu boje na nohách, rovnala mantinely, podávala míčky, zapisovala, kdo dal gól a kdo asistoval, a mačkala časomíru. Bylo to skvělé, bylo to úžasné, bylo to vyčerpávající. Ráno jsem vstávala v šest, chodila spát v půl dvanáctý. Od osmi ráno do půl jedenáctý večer jsem sledovala horší či lepší florbalové zápasy, nenáviděla řvoucí fanoušky a povídala si s rozhodčíma. Mimochodem na celém turnaji jsem si ani tak neužila ty hráče (kteří se vůbec nestyděli, a tak jsem několikrat míjela šatny s dokořán otevřenými dveřmi dovnitř a do sprchy, takže bylo vidět úplně všechno), jako rozhodčí. Většina z nich byla bombastická. Jedni se nám do protokolu podepisovali křížkem a kolečkem (Slečno, kolikrát vám to mám říkat, prostě tam napište křížek a kolečko, já vám to ukážu. - prohlásil jeden z nich, když jsem za nima šla poprvé pro podpis), další nás prosil, jestli to nechceme odpískat za něj, že už nemůže utíkat, a když podepisoval protokoly o zápasu, tak se optal, komu to má věnovat, jeden ze Slováků nám pokaždé kradl bonbony, stejně tak jako jeden ze švédských rozhodčích, kterým jsme říkali hroší bratři a kteří mi čísla skórujících hráčů hlásili švédsky. Další rozhodčí si k nám hodili věci a prohlásili, že jsou do ZOO. A nejlepší byla dvojka z Finska. Ti s náma dvakrát zůstali na Spartě až do desítí večer, protože pískali dva poslední zápasy. Byla na nich vidět únava, ale pořád byli milí a vtipní a řekli nám, jak se Finsky řekne medvěd. A jeden z nich byl fakt hezkej, sice vypadal jako ženská, ale nevadí :)
Menší fotogalerie:
Hráči ze švýcarského týmu Thurgau sice háčky umí, ale mají menší problémy s umístěním:
Protokol s věnováním. Jen tak mimochodem, nejedná se o Spartu českou, ale estonskou. A ta Aguila je z Itálie a přijeli i přes ono zemětřesení. Byli vážně skvělí a měli v týmu holky :)
Tadá: medaile za třetí místo. Ty jsem pomáhala předávat švédskému týmu Täby a českým Panthers Otrokovice.
Hroší bratři ze Švédska, fotka z finále chlapské elity. V bílem hráč Dalenu, v červeném hráč Pixba.
Křížek a kolečko. Nejsou moc vidět, ale jsou tam.
A můj nejoblíbenější, Matti z Finska:
7.26.2009
Chytrá ryba z Ameriky
Je to docela dost dlouho, co jsem sem psala naposled. Nejdřív nebyla nálada, pak nebyl čas, pak nebyla chuť. Nějak mě to nebavilo, psát pro nikoho... nikdo nepsal komentáře (chápu, nebylo na co odpovídat a sama taky moc komentáře nepíšu :D), tak jsem se na to vyprdla. Ale chci se vrátit, takový malý comeback, asi zavolam Nově..... A komentáře si budu psát sama!
Samozřejmě se událo spoustu věcí, ale tak jmenujme ty pro mě nejzásadnější:
- pohřeb
Byla jsem na něm poprvé v životě a (asi marně) doufám, že naposled. Brečela jsem jak želva, poslouchala faráře a jeho "plky o ničem" (pardon...), schovávala posmrkaný kapesníky všude možně, protože se mi nevešly do kapsy, a poslouchala stále dokola "upřímnou soustrast" povětšinou od lidí, který jsem v životě neviděla. Já už nechci znova!
- 8 zkoušek během 4 dní
Těším se na vejšku, bude to prča :D Ne... díky tomu, že jsem jeden den ze zkouškovýho nebyla ve škole, tak jsem měla možnost si jednu zkoušku udělat předem - latinu (Za 200, plný počet, jsem na sebe hrdá!), biologie mi byla odpuštěna, protože jdu na humáč. Bohužel se konala taky v ten prima den, kdy jsem se nevyskytovala poblíž Plzně, takže jsem neměla, kdy zachránit známku, a ta 3 na výzu mi zkazila vyznamenání. Chemii nám přesunuli o týden dřív (do zběsilýho mixu testů všech profesorů, kterým se nepovedlo nám dát zkoušku), z čehož jasně vyplývá, že ta jednička z chemie nakonec nebyla. Ale což. A matika mi byla (tradičně O:-) ) odpuštěna. Takže nakonec se mi povedlo z toho všecho vytěžit pouhé 4 zkoušky za 3 dny ( aj, nj, ze, iv). A abych to zakončila nějak hezky, z jedné části pololetní zkoušky z iv jsem měla 200 , čímž jsem zvedla průměr naší třídě a konečně jsme porazili "nenáviděné šprty" béčaky. JO! (A těch 200 bylo za tuto práci páteční noci: http://bracelets.aspone.cz/ )
-poslední výlet s mojí třídou aneb jak jsem se prvně udělala
Jelikož po sextě se stávájící třídy A i B rozpojí a studentíci se namixují podle zájmů do humanitní a přírodovědné větve, konal se předposlední víkend v červnu náš poslední školní výlet v naší tradiční sestavě. Od vodáckého kurzu jsme vášniví vodáci ( :D), takže jsme vyrazili opět na vodu. Tentokráte Otava. Po Berounce to byla pomalu Amazonka, ono to totiž, moji milí, teklo!!!! Člověk ani nemusel pádlovat, žůžo. Ač to byl výlet jenom víkendový a nevyšlo spoustu plánů (žádé Rábí, žádný meditování z doktorem Emingerem,...), přece jenom se mi povedlo stihnout věc, kterou jsem během vodáckých výletů minulých nestihla. Poprvý jsem se udělala, cvakla, no prostě jsem společně s houbou, pádlem, flaškama vody a kormidelníkem vypadla pod jezem z lodi. Poslední, co jsem slyšela, než jsem zahučela pod zčeřenou hladinu bylo:,, Škoda, ty už to skoro sjely" To potěší :D Na tom jezu se cvaklo docela dost lidí, což mě velice těší. Méně už mě těší to, že nám uplavalo pití (Já už to do toho loďáku dávat nebudu, se to furt musí rozmotávat, když se chcem napít.), na koleni mám furt vidět, jak jsem ho hezky odrbala o kameny a o loď, a taky to, že jakmile jsem vylezla z tý ledárny, tak zapadlo slunce. Nemluvim ani o tom, že ty kecálci z břehu, co si našeho polovičního eskymáka fotili, nám s tou lodí ani nepomohli na břeh. Ale výlet si zaslouží 7 hvězdiček z 5!
-nejdelší prázdniny v životě
Asi pravděpodobně zažívám nejdelší prázdniny v životě - od 26. 6. večer do 13. potažmo 14. 9. ráno. A asi poprvý v životě budu vstávat 1. 9. s úsměvem ve tváři a nebude mi vadit, že na budíku ručičky ukazujou 6:00. Půjdu se totiž do kostela vysmát -teď již mým ex- spolužákům, že už musí do školy a já ne. A pak si půjdu někam kousat nehty strachy a tajně jim všem závidět jejich normálně pokračující životy v obměněném kolektivu. Hodlám totiž osmiletý gympl studovat devět let. Mířím do desáté třídy, kterou budu studovat na St.-Michaels-Gymnasium, Metten, Bayern, Deutschland.
(Už teď na sebe v koupelně do zrcadla vrhám lítostivé pohledy a šeptám: Holka, ty jsi ale blbá, vždyť ti je doma dobře!)
Samozřejmě se událo spoustu věcí, ale tak jmenujme ty pro mě nejzásadnější:
- pohřeb
Byla jsem na něm poprvé v životě a (asi marně) doufám, že naposled. Brečela jsem jak želva, poslouchala faráře a jeho "plky o ničem" (pardon...), schovávala posmrkaný kapesníky všude možně, protože se mi nevešly do kapsy, a poslouchala stále dokola "upřímnou soustrast" povětšinou od lidí, který jsem v životě neviděla. Já už nechci znova!
- 8 zkoušek během 4 dní
Těším se na vejšku, bude to prča :D Ne... díky tomu, že jsem jeden den ze zkouškovýho nebyla ve škole, tak jsem měla možnost si jednu zkoušku udělat předem - latinu (Za 200, plný počet, jsem na sebe hrdá!), biologie mi byla odpuštěna, protože jdu na humáč. Bohužel se konala taky v ten prima den, kdy jsem se nevyskytovala poblíž Plzně, takže jsem neměla, kdy zachránit známku, a ta 3 na výzu mi zkazila vyznamenání. Chemii nám přesunuli o týden dřív (do zběsilýho mixu testů všech profesorů, kterým se nepovedlo nám dát zkoušku), z čehož jasně vyplývá, že ta jednička z chemie nakonec nebyla. Ale což. A matika mi byla (tradičně O:-) ) odpuštěna. Takže nakonec se mi povedlo z toho všecho vytěžit pouhé 4 zkoušky za 3 dny ( aj, nj, ze, iv). A abych to zakončila nějak hezky, z jedné části pololetní zkoušky z iv jsem měla 200 , čímž jsem zvedla průměr naší třídě a konečně jsme porazili "nenáviděné šprty" béčaky. JO! (A těch 200 bylo za tuto práci páteční noci: http://bracelets.aspone.cz/ )
-poslední výlet s mojí třídou aneb jak jsem se prvně udělala
Jelikož po sextě se stávájící třídy A i B rozpojí a studentíci se namixují podle zájmů do humanitní a přírodovědné větve, konal se předposlední víkend v červnu náš poslední školní výlet v naší tradiční sestavě. Od vodáckého kurzu jsme vášniví vodáci ( :D), takže jsme vyrazili opět na vodu. Tentokráte Otava. Po Berounce to byla pomalu Amazonka, ono to totiž, moji milí, teklo!!!! Člověk ani nemusel pádlovat, žůžo. Ač to byl výlet jenom víkendový a nevyšlo spoustu plánů (žádé Rábí, žádný meditování z doktorem Emingerem,...), přece jenom se mi povedlo stihnout věc, kterou jsem během vodáckých výletů minulých nestihla. Poprvý jsem se udělala, cvakla, no prostě jsem společně s houbou, pádlem, flaškama vody a kormidelníkem vypadla pod jezem z lodi. Poslední, co jsem slyšela, než jsem zahučela pod zčeřenou hladinu bylo:,, Škoda, ty už to skoro sjely" To potěší :D Na tom jezu se cvaklo docela dost lidí, což mě velice těší. Méně už mě těší to, že nám uplavalo pití (Já už to do toho loďáku dávat nebudu, se to furt musí rozmotávat, když se chcem napít.), na koleni mám furt vidět, jak jsem ho hezky odrbala o kameny a o loď, a taky to, že jakmile jsem vylezla z tý ledárny, tak zapadlo slunce. Nemluvim ani o tom, že ty kecálci z břehu, co si našeho polovičního eskymáka fotili, nám s tou lodí ani nepomohli na břeh. Ale výlet si zaslouží 7 hvězdiček z 5!
-nejdelší prázdniny v životě
Asi pravděpodobně zažívám nejdelší prázdniny v životě - od 26. 6. večer do 13. potažmo 14. 9. ráno. A asi poprvý v životě budu vstávat 1. 9. s úsměvem ve tváři a nebude mi vadit, že na budíku ručičky ukazujou 6:00. Půjdu se totiž do kostela vysmát -teď již mým ex- spolužákům, že už musí do školy a já ne. A pak si půjdu někam kousat nehty strachy a tajně jim všem závidět jejich normálně pokračující životy v obměněném kolektivu. Hodlám totiž osmiletý gympl studovat devět let. Mířím do desáté třídy, kterou budu studovat na St.-Michaels-Gymnasium, Metten, Bayern, Deutschland.
(Už teď na sebe v koupelně do zrcadla vrhám lítostivé pohledy a šeptám: Holka, ty jsi ale blbá, vždyť ti je doma dobře!)
3.27.2009
Řeknu ti příběh, to bys chcíp...
... smíchy, pravděpodobně.
V posledních dvou týdnech jsem nejspíše zadělala naší tělocvikářce na doživotní trauma, deprese a noční můry - šikovná toť holka. Snad mě aspoň trochu omlouvá, že to vážně nebylo schválně, že se to prostě stalo v zápalu hry, že jsem odjakživa na sporty naprostý dřevo (čehož si jistojistě za těch 5, 5 roku všimla :D) a že za to vlastně nemůžu. Maminka, když jsem jí vyprávěla o posledních hodinách tělocviku, se mě optala, zda nechci zajít za doktorkou, aby mi napsala, že nemůžu cvičit. A cože se vlastně stalo?
Teď se jenom děsím příštího týdne, budeme cvičit na kladině. Zkoušely jsme to už tenhle týden a můžu říct, že mi to teda vůbec nejde (nohy se mi třásly, i když jsem stejnou sestavu dělal na lavičce, na kladině jsem se nemohla skoro ani otočit). tak mi držte palce. Snad bych jenom dodala, že za celých pět let se mi při tělocviku nic nestalo. Nic, vážně nic, jenom teď si to asi musim vyžrat.
Teď z jiného soudku: včéra jsem byla se školou v Norimberku (brýle mám celý, ruce mám celý). Ze třídy nás jelo 6 (včetně spolusedící Hanky). Tři hoďky jsme strávili v Reichsparteitagsgelände, kdyby to nemělo takovou historii, tak bych se nebála to říct, ale já musim, tak to řeknu: je to tam krásný, ty tribuny, ze kterých mluvil Hitler byly překrásný... paráda. Další tři hodiny jsme dostali rozchod ve městě, kam jsme dojeli tramvají, za kterýmžto účelem jsme si koupili celodenní jízdenku na šest osob (takže naše třída byla v tom nejúžasnějším počtu). Ze všeho nejdřív (protože začalo pršet) jsme se šly svézt metrem. Zní to zajímavě, ale pochopte, oni tam mají metro bez řidiče!!!! Jelikož mám bratra mhd maniaka (teď v tuto chvíli nahání po Plzni nějakou novou tramvaj, jen tak mimochodem), tak jsem fotila a fotila, takže půlka fotek, co mám, jsou z metra. Metro nicméně bylo asi to nejlepší z celýho výletu. Projely jsme se opravdu důkladně - dvě zastávky dopředu, tři zpátky a jednu dopředu. Na zastávkách jsme nečekaly nijak dlouho, v Praze na metro čekám dvojnásobnou dobu, takže pohoda. Navíc zastávky měli fakt pěkný (ovšem když se z nch vylezlo, ty podchody.. hnusný kachlíčky). Pak jsme prošly město, jakmile jsme ztratily jeden kostel z dohledu, zahlídly jsme jinej, navštívily jsme hrad, sháněly suvenýry, prošly knihkupectví, koupily a rozeslaly pohledy a na závěr jsme si daly čaj v kavárně (nejdražší čaj mého života asi). Den to byl hodobóžovej, skvělej a parádní, dostala jsem ještě větší chuť procestovat svět nebo alespoň ještě někam zajet. Taky jsem se alespoň trochu uklidnila, že jsem byla schopná si obstarat, co jsem potřebovala, a v nutnosti jsem se dorozuměla, takže už se tolik nebojím toho, že bych fakt na ten rok do Německa odjela (už po mně chtěli něco jako předběžnou přihlášku, takže jsem musela změnit můj postoj "Stejně nikam nejedu, nač se vzrušovat" na "Já tam vážně pojedu? Ne, to není možný, to někde kiksne"). Jo a taky jsem si všechno dobře prohlídla, protože už mám nový brýle!
Jéé, to je dlouhý, nechce se mi to číst, takže se omlouvám za všechny chyby a nesmysly, já to někdy časem opravim. Tady je písnička pro radost:
V posledních dvou týdnech jsem nejspíše zadělala naší tělocvikářce na doživotní trauma, deprese a noční můry - šikovná toť holka. Snad mě aspoň trochu omlouvá, že to vážně nebylo schválně, že se to prostě stalo v zápalu hry, že jsem odjakživa na sporty naprostý dřevo (čehož si jistojistě za těch 5, 5 roku všimla :D) a že za to vlastně nemůžu. Maminka, když jsem jí vyprávěla o posledních hodinách tělocviku, se mě optala, zda nechci zajít za doktorkou, aby mi napsala, že nemůžu cvičit. A cože se vlastně stalo?
- Týden 1.
- Týden 2
Teď se jenom děsím příštího týdne, budeme cvičit na kladině. Zkoušely jsme to už tenhle týden a můžu říct, že mi to teda vůbec nejde (nohy se mi třásly, i když jsem stejnou sestavu dělal na lavičce, na kladině jsem se nemohla skoro ani otočit). tak mi držte palce. Snad bych jenom dodala, že za celých pět let se mi při tělocviku nic nestalo. Nic, vážně nic, jenom teď si to asi musim vyžrat.
Teď z jiného soudku: včéra jsem byla se školou v Norimberku (brýle mám celý, ruce mám celý). Ze třídy nás jelo 6 (včetně spolusedící Hanky). Tři hoďky jsme strávili v Reichsparteitagsgelände, kdyby to nemělo takovou historii, tak bych se nebála to říct, ale já musim, tak to řeknu: je to tam krásný, ty tribuny, ze kterých mluvil Hitler byly překrásný... paráda. Další tři hodiny jsme dostali rozchod ve městě, kam jsme dojeli tramvají, za kterýmžto účelem jsme si koupili celodenní jízdenku na šest osob (takže naše třída byla v tom nejúžasnějším počtu). Ze všeho nejdřív (protože začalo pršet) jsme se šly svézt metrem. Zní to zajímavě, ale pochopte, oni tam mají metro bez řidiče!!!! Jelikož mám bratra mhd maniaka (teď v tuto chvíli nahání po Plzni nějakou novou tramvaj, jen tak mimochodem), tak jsem fotila a fotila, takže půlka fotek, co mám, jsou z metra. Metro nicméně bylo asi to nejlepší z celýho výletu. Projely jsme se opravdu důkladně - dvě zastávky dopředu, tři zpátky a jednu dopředu. Na zastávkách jsme nečekaly nijak dlouho, v Praze na metro čekám dvojnásobnou dobu, takže pohoda. Navíc zastávky měli fakt pěkný (ovšem když se z nch vylezlo, ty podchody.. hnusný kachlíčky). Pak jsme prošly město, jakmile jsme ztratily jeden kostel z dohledu, zahlídly jsme jinej, navštívily jsme hrad, sháněly suvenýry, prošly knihkupectví, koupily a rozeslaly pohledy a na závěr jsme si daly čaj v kavárně (nejdražší čaj mého života asi). Den to byl hodobóžovej, skvělej a parádní, dostala jsem ještě větší chuť procestovat svět nebo alespoň ještě někam zajet. Taky jsem se alespoň trochu uklidnila, že jsem byla schopná si obstarat, co jsem potřebovala, a v nutnosti jsem se dorozuměla, takže už se tolik nebojím toho, že bych fakt na ten rok do Německa odjela (už po mně chtěli něco jako předběžnou přihlášku, takže jsem musela změnit můj postoj "Stejně nikam nejedu, nač se vzrušovat" na "Já tam vážně pojedu? Ne, to není možný, to někde kiksne"). Jo a taky jsem si všechno dobře prohlídla, protože už mám nový brýle!
Jéé, to je dlouhý, nechce se mi to číst, takže se omlouvám za všechny chyby a nesmysly, já to někdy časem opravim. Tady je písnička pro radost:
2.15.2009
Tahle hra je necheatnutelná
Je zajímavý, jak sem chci vždycky napsat nějakej úžásnej článek, ale nikdy to nevyjde. Většinou půlku věcí zapomenu, teď neni na veselý sdělování zážitků z mé první "můžu být v Plzni až do půlnoci?" návštěvy Plzně. (Treska, potrhlý chlapík a Mandrage; Buena Vista Club; Nasťa a Eliška (ta mohla jít jenom díky tomu, že jsem šla já - prý. Prostě jsem záruka seriozní zábavy :D)). Taky bych se mohla radovat z vysvědčení (jenom 4 dvojky!!). Ale prostě to nějak nejde...
Minule jsem tu psala o ročním pobytu v Německu. Minulej pátek k nám přišla do třídy angličtinářka, že můžeme jet na rok i do Anglie, kdo chce, ať napíše motivační dopis a v úterý přijde na "pohovor". Platit si budeme muset jenom cesty, jinak je vše zadara. O roce v Anglii se mi zdálo už dlouho, takový životní sen 16ti letý holky. Ale nijak jsem si nevěřila, mluvení jsem nikdy neměla ráda, natož v angličtině. Ještě abych tak přesvědčovala učitelky, že mě mají poslat na rok do Anglie. Ale chtěla jsem to zkusit a tak trochu mě k tomu dokopaly spolužačky. Na poslední chvíli jsem ten dopis napsala, na pohovor zašla. Ve čtvrtek nám angličtinářky řekly výsledky. Z deseti holek, který se o to studium ucházely, vybraly tři. Jednu béčačku, jednu septimánku a mě!! Byla jsem na vrcholu blaha, nevěřil jsem, že jsem to dokázala! Ten pocit štěstí ale trval docela dost krátkou dobu. Přesně do tý doby, než nám učitelky řekly, že ta anglická škola změnila podmínky. Ta jedna z nás by tam měla strávit dva roky a plus ještě cosi platit (120 liber na semestr či co). Po propočtech učitelek to vyšlo na něco přes 120 000 korun a to v tom ještě nebyly zahrnutý nečekaný výdaje, nehledě na to, že by to pak stejně bylo dražší (nikdy to není tak, jak si to naplánujete). A bylo po náladě, na to naši prostě nemají. Což mi bylo potvrzeno i doma... Tak mám teď doma přihlášku do školy, na kterou nepojedu, a nevím co s ní. Asi si jí schovám na památku. Jenom nevim na památku čeho... asi jak jsem si pobrečela na začátku fyziky a zbytek dne se snažila dělat, že nebrečim, jenom mě trochu pálí oči od světla. No jo, stane se. Ale aspoň si nemusim nic vyčítat, zkusila jsem to. Jenom mě štve, že to všechno kikslo kvůli penězům.
A něco z veselýho soudku - jo v sobotu už jsem byla šťastná jako blecha, jestli ze mě jednou nebude schizofrenik, psychopat nebo něco takovýho, tak to bude zázrak. našla jsem na netu nový CD Rakes - Klang. Jo to, který má vyjít až v březnu :D Zatím jsem nenašla nic správně chytlavýho, ale udělali mi radost, že už to není tak pomalý, jako Ten new messages :) Radost mi kazí akorát mamka svým vyhrožováním, že se jednou potkáme u nich na Borech. Holt když mě tam nechtějí pustit jen tak na návštěvu, tak se do tý věznice musim dostat jinak, že? Kontrola rodičovstva musí být :)
Omlouvám se za chyby, je jich tam jak máku, ale nechce se mi to po sobě číst. A taky pardon, za ty úžasný smuteční kecy, ale já nějak musela...
Minule jsem tu psala o ročním pobytu v Německu. Minulej pátek k nám přišla do třídy angličtinářka, že můžeme jet na rok i do Anglie, kdo chce, ať napíše motivační dopis a v úterý přijde na "pohovor". Platit si budeme muset jenom cesty, jinak je vše zadara. O roce v Anglii se mi zdálo už dlouho, takový životní sen 16ti letý holky. Ale nijak jsem si nevěřila, mluvení jsem nikdy neměla ráda, natož v angličtině. Ještě abych tak přesvědčovala učitelky, že mě mají poslat na rok do Anglie. Ale chtěla jsem to zkusit a tak trochu mě k tomu dokopaly spolužačky. Na poslední chvíli jsem ten dopis napsala, na pohovor zašla. Ve čtvrtek nám angličtinářky řekly výsledky. Z deseti holek, který se o to studium ucházely, vybraly tři. Jednu béčačku, jednu septimánku a mě!! Byla jsem na vrcholu blaha, nevěřil jsem, že jsem to dokázala! Ten pocit štěstí ale trval docela dost krátkou dobu. Přesně do tý doby, než nám učitelky řekly, že ta anglická škola změnila podmínky. Ta jedna z nás by tam měla strávit dva roky a plus ještě cosi platit (120 liber na semestr či co). Po propočtech učitelek to vyšlo na něco přes 120 000 korun a to v tom ještě nebyly zahrnutý nečekaný výdaje, nehledě na to, že by to pak stejně bylo dražší (nikdy to není tak, jak si to naplánujete). A bylo po náladě, na to naši prostě nemají. Což mi bylo potvrzeno i doma... Tak mám teď doma přihlášku do školy, na kterou nepojedu, a nevím co s ní. Asi si jí schovám na památku. Jenom nevim na památku čeho... asi jak jsem si pobrečela na začátku fyziky a zbytek dne se snažila dělat, že nebrečim, jenom mě trochu pálí oči od světla. No jo, stane se. Ale aspoň si nemusim nic vyčítat, zkusila jsem to. Jenom mě štve, že to všechno kikslo kvůli penězům.
A něco z veselýho soudku - jo v sobotu už jsem byla šťastná jako blecha, jestli ze mě jednou nebude schizofrenik, psychopat nebo něco takovýho, tak to bude zázrak. našla jsem na netu nový CD Rakes - Klang. Jo to, který má vyjít až v březnu :D Zatím jsem nenašla nic správně chytlavýho, ale udělali mi radost, že už to není tak pomalý, jako Ten new messages :) Radost mi kazí akorát mamka svým vyhrožováním, že se jednou potkáme u nich na Borech. Holt když mě tam nechtějí pustit jen tak na návštěvu, tak se do tý věznice musim dostat jinak, že? Kontrola rodičovstva musí být :)
Omlouvám se za chyby, je jich tam jak máku, ale nechce se mi to po sobě číst. A taky pardon, za ty úžasný smuteční kecy, ale já nějak musela...
1.21.2009
I'm tired of waking up on the floor
Tohle měl být úplně maximálně depresivní článek, ve kterým bych ze sebe udělala nerozhodnýho kreténa a sraba, ale k tomu se možná dostanu ke konci. Momentálně jsem úplně mimo, jelikož mi po x letech vychází 1 z češtiny, nechápu jak jsem to dokázala, ale dobrý, ne?
Ale do pololetního vysvědčení se odmítám učit, mám po zkouškách, tak co by sakra chtěli. Mimochodem pololetní zkoušky taky stály za to. Maximálně mě dožralo, že na dějepis jsem se učila celej víkend a dostala jsem 3 (díky vám, Filipe IV., Fridrichové I. i II.), ale zbytek ušel, fyzika, ájina, němčina za 1, matika za 2 a výsledky ze zemáku se dozvim snad zítra. Dřív jsem se o zkouškách běžně dostávala domů nejpozději ve 12 a to jsem šla ještě k babičce, opravdu výjimečně později. Teď jsem byla ráda, že se mi povedlo dojet domů v jednu, na babičku jsem mohla zapomenout. Ale hurá, mám to za sebou, teď už se jenom pořádně vyspat...
Taky se na netu objevilo nové CD Franz Ferdinand. Těšila jsem se na to úplně strašně moc, ale když jsem ho začala poslouchat, nedá se říct, že by mě to extrémně chytlo. Jo, je to hezký, dobře se to poslouchá (až na Lucid Dreams - co s ní probůh udělali?? a Can´t Stop Feeling), ale už to nejsou ti staří známí Ferdinandi, je to na mě až moc elektro. I když takový Ulysses, What she came for a No you girls... :)
Kupodivu víc než Ferdinandi mě zaujal Ringo Starr. Jednou dávno jsem z nudy vlezla na jeho fórum na lidech a co nevidím, odkaz na stažení jeho novýho CD. Dala jsem ho do záložek, že to jako někdy ozkouším. Nedávno jsem promazávala zbytečný záložky a co nevidím - Ringo! Tak jsem to stáhla a ... je to skvělý! Úžasný! Musím sehnat i něco z dřívějška, protože Liverpool 8 je naprosto parádní. Sice se tam až moc často vyskytuje slovo "love", ale ty melodie, jeho zpěv... (kdyby jste někdo pátral na youtube, tak doporučuju písničky Liverpool 8, Think about you a If it´s love that you want. A upozorňuju, že ač Ringo zpívá skvěle, jeho výraz ala mega drsoň v klipu k Liverpool 8 je přinejmenším srandovní :D)
Zajímalo by mě, jestli se ještě někde ve světě najde člověk, který si něco vysní a když mu přijde nabídka "to" udělat, tak najednou neví a váhá. Už docela dlouho si tu žvatlám cosi o studiu v zahraničí, pokud možno v Anglii. Když kámoška dostala nabídku jet na rok do Německa, tak jsem jí všelijak podporovala a že já mít takovou nabídku, tak jedu, bla, bla, no kámoška bude od září v Osnabrücku. Ale tadá, němčinářka přišla s tím, že ještě tři lidi můžou jet na rok do Mettenu (taktéž Německo). Tak co na to říkáte holky, Gábino, Jano, BÁRO? No a co teď? Tak sakra když o tom mluvim, tak bych měla jet. Osamostatnit se, naučit se němčinu, získat sebevědomí (?), zkušenosti, zjistit, co dokážu a co zvládnu. Jo, kdyby to bylo tak jednoduchý. Moje hlavinka okamžitě začala vymýšlet, proč nejet. Vždyť bych na rok vypadla z toho všeho, za rok bych se vrátila a všichni by byli o rok jinde. Navíc nejsem magor, abych se vracela zpátky do svojí třídy, která bude tou dobou maturitní ročník, takže bych musela chodit o třídu níž, kde nikoho neznám (nejsem zrovna komunikativní typ - další důvod proč nejet). No babo raď. Rodiče mi moc nepomáhají se nějak rozhodnout, mamka mi opakuje to, co už dávno vím, táta mi na to nic kloudnýho neřekl. Jo, vlastně maminka mi řekla ať jedu, že bude ráda, páč bude připravovat o svačinu míň :D Mám ji ráda. Já sama nevím co chci (taky dobré, že?). Ráda bych to zkusila, ale v němčině si moc nevěřím a... Každopádně ať se rozhodnu jakkoliv, bude to špatně. Když nepojedu, budu si nadávat, jak jsem si mohla nechat ujít takovou příležitost, když pojedu, budu nešťastná, že všechny ztratím (i když Hanka slíbila, že za mnou minimálně jednou pojede :D).
Dneska jsem se ptala učitelky, cože všechno budu muset platit, kdybych náhodou jela. Její odpověď: ,, Jak kdybys náhodou jela? Já už tě tam napsala." COŽE? Pořád doufám, že to nemyslela vážně :D Ale zase se mi částečně ulevilo, že to někdo rozhodnu za mě. Už nad tímhle dumám týden.. a asi budu dumat dál.. chm chm chm piki piki Jak by řekl malej Eliáš... jsem zvědavá co vykoumám....
P.S. Pokud by se někdo chtěl pokochat jak vypadala nejlepší pololetní zkouška, jakou jsme kdy měli aneb návštěva Techmanie, tady jsou fotky.
Dokonce jsem tam i vyfocená! Schválně kdo mě najde :D
Ale do pololetního vysvědčení se odmítám učit, mám po zkouškách, tak co by sakra chtěli. Mimochodem pololetní zkoušky taky stály za to. Maximálně mě dožralo, že na dějepis jsem se učila celej víkend a dostala jsem 3 (díky vám, Filipe IV., Fridrichové I. i II.), ale zbytek ušel, fyzika, ájina, němčina za 1, matika za 2 a výsledky ze zemáku se dozvim snad zítra. Dřív jsem se o zkouškách běžně dostávala domů nejpozději ve 12 a to jsem šla ještě k babičce, opravdu výjimečně později. Teď jsem byla ráda, že se mi povedlo dojet domů v jednu, na babičku jsem mohla zapomenout. Ale hurá, mám to za sebou, teď už se jenom pořádně vyspat...
Taky se na netu objevilo nové CD Franz Ferdinand. Těšila jsem se na to úplně strašně moc, ale když jsem ho začala poslouchat, nedá se říct, že by mě to extrémně chytlo. Jo, je to hezký, dobře se to poslouchá (až na Lucid Dreams - co s ní probůh udělali?? a Can´t Stop Feeling), ale už to nejsou ti staří známí Ferdinandi, je to na mě až moc elektro. I když takový Ulysses, What she came for a No you girls... :)
Kupodivu víc než Ferdinandi mě zaujal Ringo Starr. Jednou dávno jsem z nudy vlezla na jeho fórum na lidech a co nevidím, odkaz na stažení jeho novýho CD. Dala jsem ho do záložek, že to jako někdy ozkouším. Nedávno jsem promazávala zbytečný záložky a co nevidím - Ringo! Tak jsem to stáhla a ... je to skvělý! Úžasný! Musím sehnat i něco z dřívějška, protože Liverpool 8 je naprosto parádní. Sice se tam až moc často vyskytuje slovo "love", ale ty melodie, jeho zpěv... (kdyby jste někdo pátral na youtube, tak doporučuju písničky Liverpool 8, Think about you a If it´s love that you want. A upozorňuju, že ač Ringo zpívá skvěle, jeho výraz ala mega drsoň v klipu k Liverpool 8 je přinejmenším srandovní :D)
Zajímalo by mě, jestli se ještě někde ve světě najde člověk, který si něco vysní a když mu přijde nabídka "to" udělat, tak najednou neví a váhá. Už docela dlouho si tu žvatlám cosi o studiu v zahraničí, pokud možno v Anglii. Když kámoška dostala nabídku jet na rok do Německa, tak jsem jí všelijak podporovala a že já mít takovou nabídku, tak jedu, bla, bla, no kámoška bude od září v Osnabrücku. Ale tadá, němčinářka přišla s tím, že ještě tři lidi můžou jet na rok do Mettenu (taktéž Německo). Tak co na to říkáte holky, Gábino, Jano, BÁRO? No a co teď? Tak sakra když o tom mluvim, tak bych měla jet. Osamostatnit se, naučit se němčinu, získat sebevědomí (?), zkušenosti, zjistit, co dokážu a co zvládnu. Jo, kdyby to bylo tak jednoduchý. Moje hlavinka okamžitě začala vymýšlet, proč nejet. Vždyť bych na rok vypadla z toho všeho, za rok bych se vrátila a všichni by byli o rok jinde. Navíc nejsem magor, abych se vracela zpátky do svojí třídy, která bude tou dobou maturitní ročník, takže bych musela chodit o třídu níž, kde nikoho neznám (nejsem zrovna komunikativní typ - další důvod proč nejet). No babo raď. Rodiče mi moc nepomáhají se nějak rozhodnout, mamka mi opakuje to, co už dávno vím, táta mi na to nic kloudnýho neřekl. Jo, vlastně maminka mi řekla ať jedu, že bude ráda, páč bude připravovat o svačinu míň :D Mám ji ráda. Já sama nevím co chci (taky dobré, že?). Ráda bych to zkusila, ale v němčině si moc nevěřím a... Každopádně ať se rozhodnu jakkoliv, bude to špatně. Když nepojedu, budu si nadávat, jak jsem si mohla nechat ujít takovou příležitost, když pojedu, budu nešťastná, že všechny ztratím (i když Hanka slíbila, že za mnou minimálně jednou pojede :D).
Dneska jsem se ptala učitelky, cože všechno budu muset platit, kdybych náhodou jela. Její odpověď: ,, Jak kdybys náhodou jela? Já už tě tam napsala." COŽE? Pořád doufám, že to nemyslela vážně :D Ale zase se mi částečně ulevilo, že to někdo rozhodnu za mě. Už nad tímhle dumám týden.. a asi budu dumat dál.. chm chm chm piki piki Jak by řekl malej Eliáš... jsem zvědavá co vykoumám....
P.S. Pokud by se někdo chtěl pokochat jak vypadala nejlepší pololetní zkouška, jakou jsme kdy měli aneb návštěva Techmanie, tady jsou fotky.
Dokonce jsem tam i vyfocená! Schválně kdo mě najde :D
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
