Řeknu ti příběh, to bys chcíp...

... smíchy, pravděpodobně.
V posledních dvou týdnech jsem nejspíše zadělala naší tělocvikářce na doživotní trauma, deprese a noční můry - šikovná toť holka. Snad mě aspoň trochu omlouvá, že to vážně nebylo schválně, že se to prostě stalo v zápalu hry, že jsem odjakživa na sporty naprostý dřevo (čehož si jistojistě za těch 5, 5 roku všimla :D) a že za to vlastně nemůžu. Maminka, když jsem jí vyprávěla o posledních hodinách tělocviku, se mě optala, zda nechci zajít za doktorkou, aby mi napsala, že nemůžu cvičit. A cože se vlastně stalo?

• Týden 1.

dvouhodinovka tělocviku je ve středu 6. a 7. hodinu. Tentokrát jsme byly celou hodinu dole a hrály volejbal (ten se momentálně bojím hrát). 15 minut před koncem hodiny se na mě odrazil míč, já ho nestihla odpálit a skončila na kolenou. Já byla v pořádku, jenom moje krásné dioptrické brýle se nacházely metr, metr a kousek a metr a ještě větší kousek ode mě. Ano, na třech různých místech a to díky tomu, že byly na 3 (slovy tři) kusy - ženiální. Učitelka byla vyděšená, co se děje, spolužačky byly vyděšené, co se děje, já byla vyděšená, protože jsem si nejdřív neuvědomovala, proč do háje nevidim, pak protože jsem si představila, jak jedu poloslepá vlakem domů (kdo se v tomhle orientuje: levé oko 4 dioptrie, právé 3,25) a pak taky protože ty brejle byly starý půl roku(!) a každý, kdo nosí brejle, ví, jak jsou ty dvě skla v divně tvarovaném kusu plastu/kovu kurňa drahý. Takže jsem si posbírala to svý puzzle, které ač o třech kusech (pravá nožička, kousek plastu a zbytek brýlí), by natrvalo dohromady nedal ani optik. Nebo prej jo-o, ale moc dlouho by to nevydrželo, ale to bych taky nesměla cestou z tělocvičny ztratit ten titěrný kousek plastu. Bez brýlý to byla docela sranda, ostře vidim tak do vzdálenosti půl metru, pak se všude kolem táhnout barevné skvrny a fleky, díky tomu jsem pořádně a do detailu neviděla, co jím, takže jsem snad poprvý v životě snědla oběd v jídelně bez zbytečného ňoumání se v talíři (mimochodem rýže a UHO). Dále jsem se domluvila s mamkou na srazu před optikou, že holt se pořídí nový brejle. Mámuška ale končila hodinu po mně, tak mě Eliška (dej jí pánbůh věčnou slávu) doprovodila a postarala se mi o doprovodný program. Koupily jsme známku na poště (nemám ponětí, jak ta paní za přepážkou vypadala, ale určitě na mě blbě koukala - na mě vždycky všichni koukají blbě, na vás taky?), šly jsme do antikvariátu (s hlavou zaraženou v regále jsem Elišce našla Moupassanta, kterého ona, taktéž nositelka brýlí (ale ona je měla!), najít nemohla) a pokecaly před optikou. Pak přišla maminka, zašly jsme do optiky, koupily nové brýle a jely jsme domů - já stále poslepu, neb vyhotovení brýlí trvá týden, maminka kroutíc hlavou nad šikovností své ratolesti. Další týden jsem nosila své stařičké brýle, se kterýma jsem prostě zaboha nemohla přečíst, z kterýho nástupiště ten vlak v 17:10 směr Domažlice, Stod číslo 74něco jede, teda mohla, ale až když jsem stála přímo pod cedulí, hlavu vyvrácenou. Ale teď! Teď už mám brýle nové, připravené na další hodinu tělocviku. Teda cvičit s nima teď 2 týdny z bezpečnostních důvodů nebudu a pak bych měla mít kontaktní čočky. Já, zarytý odpůrce těchto podivných předmětů, které si člověk musí narvat do oka, já, člověk, kterému slzí oko, už když se řekne oko, já, člověk, kterému když se kape do očí, tak na něm někdo musí sedět a držet mu hlavu i ruce. Toho optika, co mě to bude učit, lituju už dopředu.

• Týden 2

No nebudu to prodlužovat, opět volejbal (vážně už ho nebudu hrát), opět míč. Tentokrát už jsem ho vážně skoro měla!! Ale podklouzly mi boty a jak jsem se po tom míči natahovala, tak jsem prostě spadla, ale ne nějak normálně, prostě něco jako placák, ale na záda. Jo, já vím, jak udělat rozruch. Nic se mi nestalo (brýle jsou celý, prosímvás), jen mám odřenej loket.

Teď se jenom děsím příštího týdne, budeme cvičit na kladině. Zkoušely jsme to už tenhle týden a můžu říct, že mi to teda vůbec nejde (nohy se mi třásly, i když jsem stejnou sestavu dělal na lavičce, na kladině jsem se nemohla skoro ani otočit). tak mi držte palce. Snad bych jenom dodala, že za celých pět let se mi při tělocviku nic nestalo. Nic, vážně nic, jenom teď si to asi musim vyžrat.

Teď z jiného soudku: včéra jsem byla se školou v Norimberku (brýle mám celý, ruce mám celý). Ze třídy nás jelo 6 (včetně spolusedící Hanky). Tři hoďky jsme strávili v Reichsparteitagsgelände, kdyby to nemělo takovou historii, tak bych se nebála to říct, ale já musim, tak to řeknu: je to tam krásný, ty tribuny, ze kterých mluvil Hitler byly překrásný... paráda. Další tři hodiny jsme dostali rozchod ve městě, kam jsme dojeli tramvají, za kterýmžto účelem jsme si koupili celodenní jízdenku na šest osob (takže naše třída byla v tom nejúžasnějším počtu). Ze všeho nejdřív (protože začalo pršet) jsme se šly svézt metrem. Zní to zajímavě, ale pochopte, oni tam mají metro bez řidiče!!!! Jelikož mám bratra mhd maniaka (teď v tuto chvíli nahání po Plzni nějakou novou tramvaj, jen tak mimochodem), tak jsem fotila a fotila, takže půlka fotek, co mám, jsou z metra. Metro nicméně bylo asi to nejlepší z celýho výletu. Projely jsme se opravdu důkladně - dvě zastávky dopředu, tři zpátky a jednu dopředu. Na zastávkách jsme nečekaly nijak dlouho, v Praze na metro čekám dvojnásobnou dobu, takže pohoda. Navíc zastávky měli fakt pěkný (ovšem když se z nch vylezlo, ty podchody.. hnusný kachlíčky). Pak jsme prošly město, jakmile jsme ztratily jeden kostel z dohledu, zahlídly jsme jinej, navštívily jsme hrad, sháněly suvenýry, prošly knihkupectví, koupily a rozeslaly pohledy a na závěr jsme si daly čaj v kavárně (nejdražší čaj mého života asi). Den to byl hodobóžovej, skvělej a parádní, dostala jsem ještě větší chuť procestovat svět nebo alespoň ještě někam zajet. Taky jsem se alespoň trochu uklidnila, že jsem byla schopná si obstarat, co jsem potřebovala, a v nutnosti jsem se dorozuměla, takže už se tolik nebojím toho, že bych fakt na ten rok do Německa odjela (už po mně chtěli něco jako předběžnou přihlášku, takže jsem musela změnit můj postoj "Stejně nikam nejedu, nač se vzrušovat" na "Já tam vážně pojedu? Ne, to není možný, to někde kiksne"). Jo a taky jsem si všechno dobře prohlídla, protože už mám nový brýle!
Jéé, to je dlouhý, nechce se mi to číst, takže se omlouvám za všechny chyby a nesmysly, já to někdy časem opravim. Tady je písnička pro radost: