9.28.2009

Far from home

Jsem tu teprve 15. den, dnešek jsem strávila vesrkze sama, neb moje česká spolubydlíví zůstala po víkendu ještě na den v Čechách a spolužáky nějak moc netěší konverzace se mnou, poněvadž jim nerozumim, z toho vyplývá, že je nejlepší čas zhodnotit situaci. Že? Hezky optimisticky....
Přijela jsem sem za počasí, které plně odpovídalo mé náladě a mým pocitům. Lilo jak z konve, bylo zataženo, krásné souznění s přírodou. Když táta odjel, seděla jsem na posteli v cizím pokoji, koukala z cizího okna na cizí krajinu a bylo mi krušno. Pak ale přijela Anička, daly jsme se do řeči a já jsem získala parťáka na následující rok. Díky bohu za ní!
První školní den byl zajímavý. Všichni projevovali naprostý nezájem. Spolužáci, třídní, všichni. Es war ziemlich blöd. Během týdne se to trošku změnilo. Učitelé zjistili, že mají ve třídě dvě hovada, kteří ničemu nerozumí, pomáhali nám a říkali, ať je klidně zpomalíme, když budou mluvit moc rychle. Spolužáci nás dále okázale ignorovali. Kdybysme za nima nešli, tak nás nechají být a ignorujou nás vesele dál. A to je můj problém, já se prostě nedokážu vsockovávat k cizím lidem, když jsem sama, je mi fajn. Ale -jak mi každej, s kým mluvím omlacuje o hlavu- já jsem tu kvůli tomu, abych se naučila německy, takže MUSÍM mluvit. Jo to se všem řekne, když všichni spolužáci mluví tak rychle. Posledních 14 dní se tak změnilo na soutěž "Ulov Němce, který stojí sám". Ten nemá s kým mluvit rychle, musí mluvit tak, abysme mu rozumněly. Ale jde to těžko. Jede se tu bez pauz, je jenom jedna velká a o tý se všichni můžou strhnout, aby si všechno pověděli. A to se nedá.
Nicméně už se mi podařilo napasovat se do školních novin, jsem zvědavá, jak dlouho tam zůstanu. A taky možná začnu chodit na lezení na horolezecký stěně. Možná. Mám to tu jako nový začátek. Když se ztrapnim, nevadí, za rok vypadnu. Teď vlastně už za devět měsíců.
Uff, doufám, že se to brzo nějak dá dohromady, něco se ve mě změní a z asociála se stane třídní bavič. Nebo že se mi aspoň podaří získat nějakýho kamaráda, co se mnou bude mluvit pomalu. Všichni mě utěšujou, že to bude dobrý, že jsem tu jenom 14 dní a mě nezbývá, než jim věřit.
Tak mi taky držte palce, já se jdu najíst, neb s prázným žaludkem se těžko bojuje.
A oni tu navíc vaří fakt skvěle!
sepsala v

Žádné komentáře:

Okomentovat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)