Téměř celý červenec se nic moc nedělo, chodila jsem ven s Janou, jezdila se projet na kole, četla jsem si u snídaně noviny a celé odpoledne čekala, až se na idnes.cz objeví další zpráva od Poláčka, kterej se letos pokoušel stopovat přes Kavkaz. Situace se "zhoršila" 31. července, kdy jsem se ráno sbalila a po obědě jsem kráčela na autobusovou zastávku, abych odjela do Prahy a následující den do Vysokého nad Jizerou, kde se konala Inline Chaloupka, anglický tábor pořádaný Salesiány. Už při balení jsem proklínala celý svět a obvinila Poláčka z čarodějnictví. Když jsem si tu krosnu hodila na záda a vyrazila, nevěděla jsem koho nesnášet víc, jestli sebe, nebo toho ***** Poláčka, protože to není možný, že já na jedenáct dní potřebuju takovejch krámů v krosně narvaný k prasknutí, zatímco on má tu krosnu snad prázdnou, aniž by vlastně pořádně věděl, jak dlouho bude na cestě. Ale krosnu jsem zdárně dotáhla až do chaloupky a úspěšně jsem ji i 9. srpna dotáhla domů. Cestou tam azpátky jsem si ujasnila i pár věcí ohledně dopravy. Autobusy jsou lepší než vlaky. A to i přes fakt, že je mi v autobusech blbě. Sice v nich mám málo místa na nohy a při spaní si lámu krční páteř , ale jsou levnejší a rychlejší. Když jsme jely s Hankou zpátky, tak si prosadila jízdu z Prahy do Plzně vlakem. A já zůstala na nástupišti stát s otevřenou pusou, když mi úplně v pohodě oznámila, že v Plzni jsme za dvě hodiny. Rychlíkem! Málem mě kleplo. Je to dražší než bus, a to mám slevu, a jede to o hodinu dýl. Nikdy více. Tábor byl epesní, vedoucí byli převážně z cizích krajů, takže angličtině se nedalo vyhnout. Všichni byli milí a strašně v pohodě. Jediný problém jsem měla s tím, že to byl křesťanský tábor, takže se dělaly mše, modlilo se před jídlem atd., což mi jako "neznabohovi" trochu vadilo/nudilo mě to a chvílemi jsem si připadala jako v sektě. Prožila jsem tam nejvtipnější narozeniny v životě - kdy jindy se mi podaří pochodovat po krajích českých s krosnou na zádech a maskou Amy Winehouse na ksichtě, aniž bych věděla, kdym vlastně jdu a co tam budu dělat?
V neděli večer jsem přijela domů, ani jsem si nevybalila a zapadla jsem do postele. Ráno jsme vyjeli na slavnostní oběd k babičce, večer jsem si vybalila, abych si nasledující ráno zase sbalila a vyrazila opět do Prahy. Tentokrát "pracovně". Pomáhala jsem na Czech Open - florbalovém turnaji. Utírala jsem podlahu, když se nějaký z florbalistů neudržel v zápalu boje na nohách, rovnala mantinely, podávala míčky, zapisovala, kdo dal gól a kdo asistoval, a mačkala časomíru. Bylo to skvělé, bylo to úžasné, bylo to vyčerpávající. Ráno jsem vstávala v šest, chodila spát v půl dvanáctý. Od osmi ráno do půl jedenáctý večer jsem sledovala horší či lepší florbalové zápasy, nenáviděla řvoucí fanoušky a povídala si s rozhodčíma. Mimochodem na celém turnaji jsem si ani tak neužila ty hráče (kteří se vůbec nestyděli, a tak jsem několikrat míjela šatny s dokořán otevřenými dveřmi dovnitř a do sprchy, takže bylo vidět úplně všechno), jako rozhodčí. Většina z nich byla bombastická. Jedni se nám do protokolu podepisovali křížkem a kolečkem (Slečno, kolikrát vám to mám říkat, prostě tam napište křížek a kolečko, já vám to ukážu. - prohlásil jeden z nich, když jsem za nima šla poprvé pro podpis), další nás prosil, jestli to nechceme odpískat za něj, že už nemůže utíkat, a když podepisoval protokoly o zápasu, tak se optal, komu to má věnovat, jeden ze Slováků nám pokaždé kradl bonbony, stejně tak jako jeden ze švédských rozhodčích, kterým jsme říkali hroší bratři a kteří mi čísla skórujících hráčů hlásili švédsky. Další rozhodčí si k nám hodili věci a prohlásili, že jsou do ZOO. A nejlepší byla dvojka z Finska. Ti s náma dvakrát zůstali na Spartě až do desítí večer, protože pískali dva poslední zápasy. Byla na nich vidět únava, ale pořád byli milí a vtipní a řekli nám, jak se Finsky řekne medvěd. A jeden z nich byl fakt hezkej, sice vypadal jako ženská, ale nevadí :)
Menší fotogalerie:
Hráči ze švýcarského týmu Thurgau sice háčky umí, ale mají menší problémy s umístěním:
Protokol s věnováním. Jen tak mimochodem, nejedná se o Spartu českou, ale estonskou. A ta Aguila je z Itálie a přijeli i přes ono zemětřesení. Byli vážně skvělí a měli v týmu holky :)
Tadá: medaile za třetí místo. Ty jsem pomáhala předávat švédskému týmu Täby a českým Panthers Otrokovice.
Hroší bratři ze Švédska, fotka z finále chlapské elity. V bílem hráč Dalenu, v červeném hráč Pixba.
Křížek a kolečko. Nejsou moc vidět, ale jsou tam.
A můj nejoblíbenější, Matti z Finska:
Žádné komentáře:
Okomentovat